Skupinový chov

Smím chovat plšíka samotného? Mezi znalými chovateli je odpověď na tuto otázku často absolutním dogmatem - Ne, plšík by za ideálních podmínek neměl žít sám. V zajetí jde o silně sociální druh a osamocení může v některých případech vést k sebepoškozování či dokonce předčasné smrti. Z mé chovatelské praxe se však tato problematika jeví o něco složitější - pojďme si to rozebrat popořadě:

Skupina samců

Nejméně rizikový je v případě samců zcela jistě chov pouze na mazlíčky. Nechovní bratři či samci spojení do skupiny v útlém věku - bez kontaktu se samicemi - běžně nemají problematické soužití. 

Mnohem horší je pak případ samce - jednotlivce, který je vytržen ze skupiny za účelem spáření se samicí a posléze je snaha jej vrátit zpět mezi původní či mezi jiné cizí samce. Zde se velmi často setkáváme s agresivitou jak ze strany navraceného, tak ze strany ostatních samců - neboť staronový příchozí "voní po samici", popřípadě je jeho chování pro skupinu obtěžující a neakceptovatelné - boje se zpravidla objeví okamžitě, v řádu vteřin až minut po sestavení skupiny a dokáží být velmi urputné a skutečně životu nebezpečné. Takové pšíky je třeba od sebe okamžitě oddělit a to i v případě, že krycí samec zůstane osamotě. 

Osobně mám zkušenost s několika takovými krycími samci, kteří přes své dřívější mírumilovné soužití nebyli schopni se po kontaktu s pohlavně dospělou samicí a krytí vrátit zpět a žijí tedy osamotě. V tomto stavu prosperují a samota je v tomto případě opravdu mnohem vhodnější variantou. Podotýkám, že pokusy o začlenění byly četné a to s různými skupinami či jednotlivci - vše vždy skončilo ošklivou potyčkou a na obou stranách značným rozrušením a zvýšeným výskytem stresového chování.

Existují i krycí samci bez zmíněných tendencí, má tedy určitě smysl se o začlenění zpět pokusit - v mém chovu je však takových kloučků výrazně nižší procento.

Co platí vždy (u mazlíků bez zkušenosti s chovem i u chovných jedinců) je nutnost pečlivě pozorovat dynamiku skupiny, temperament jednotlivých členů a vztahy mezi nimi. Občasné lehčí potyčky jsou zcela normální, často je na vině hašteření nad krmením nebo také potřeba vyjasnění pozic. Častější boje, které jsou doprovázené charakteristickýcm pištěním, však neradno přehlížet. Potrhané uši a ocas - toto jsou vemi vážné varovné signály, pokud jsou rány krvavé - je třeba soupeřící části skupiny okamžitě oddělit! 

Přehlížení takových signálů mě poměrně nedávno stálo velmi draho... krásný, téměř bílý, urostlý mladý sameček byl přidán do již zaběhlé dobře fungující skupiny tří samců - započalo hašteření, které zpočátku nebylo nikterak výrazné, posléze se objevovaly rány a kousance. Sameček byl bohužel skupinou po pár dnech nejistého soužití pravděpodobně zabit a jak bývá u všežravých hlodavců zvykem, mrtvolka byla i částečně zkonzumována. Je ho obrovská škoda.

V případě samečků, kteří doposud nebyli použiti k odchovu mláďat, se vždy snažím o společnost minimálně jednoho dalšího plšíka - samce. Tyto pokusy jsou obyčejně úspěšné a sameček není nucen zůstat sám. U krycích samců je bohužel realita jiná a pro některé je samota zdá se jedinou cestou k životu bez bojů.

Skupina samic

U samiček je situace o něco růžovější. V mém chovu zatím téměř nebyl problém seznámit kohokoliv s kýmkoliv. Lehčí dočasné problémy nastávají u samiček přirozeně dominantnějších, březích, kojících či těsně po odstavu mláďat - zpravidla se ale situace brzy ustálí a samice je často schopna sdílet dokonce hnízdo s mláďaty. Neradno však usínat na vavřínech... můj chov myslím stále není dostatečným vzorkem pro zavádění nějakých obecně platných pravidel, přestože rozdíl oproti skupinám samců je značný. 

Stejně jako u samečků, je nutno zvířata kontrolovat, všímat si varovných signálů a případně včas zakročit. Potyčky bývají často omezené na konkrétní jednotlivce, kteří si jednoduše "nesedí". Důležitý rozdíl oproti samcům vidím také ten, že i otrlejší samici bylo vždy možné s někým spárovat - žádná doposud nezůstala sama... 

... To jako puzzle zapadá k dalšímu z mých poznatků - a to k tomu, že samice snáší samotu obyčejně mnohem hůře, nežli agresivní říjný samec. Toto jsem byla schopna pozorovat např. při přepravě, či v případě snahy o karanténu nově příchozích či pšíkajících samiček. Osamocená samička se vždy zdála být opravdu velice stresovaná, apatická a bez chuti k jídlu - a to již velmi krátkou dobu po oddělení.  Osamocení proto vnímám u samic, narozdíl od chovných samců, jako skutečný problém, který je nutno řešit - neboť možná právě zde se ve zvýšené míře setkáváme s případy chřadnutí zvířete tzv. ze smutku a stesku.

Samci a samice nastálo pospolu

Tento způsob chovu je u tohoto druhu bohužel stále častým případem, přestože z logiky věci jde o problematický stav. Vícero samců má v přítomnosti samic sklony k četným potyčkám, které mohou mít velmi vážné následky. Stálé soužití jednoho samce a skupinky samic bývá mírumilovné, je však samozřejmě spojeno s enormní produkcí mláďat, které samice rodí téměř každý měsíc... samci obvykle opravdu nezahálí. 

Toto je myslím nejen vrcholně nešetrné vůči samicím, ale také značně neetické ve směru k mláďatům, kterým potom takový chovatel není schopen najít dobrý a pečující domov, či si mláďata v horším případě ponechá ve skupině a dochází zde k blízkému inbreedingu a celkovému poklesu kvality a zdraví každé další generace. 

Tento způsob chovu a odchovu nepodporuji a vnímám jej jako mnohem závažnější zlo, než je osamocený život krycího samce.

V budoucnu bych se ráda pověnovala tématu možné kastrace samců - k této problematice však doposud neexistují žádné podklady a mé zkušenosti jsou v tomto zcela nulové.